Sobota odpoledne bývá v antikvariátě smutným obdobím. Zákazníků málo, či spíše žádný. To se každému živnostníkovi v té chvíli honí hlavou černé myšlenky o brzkém konci podnikání. Pesimistické nálady byly najednou zaplašeny zvonkem u vstupních dveří. Do prodejny vstoupila nádherná romská dáma. Dlouhé černé vlasy, souměrná tvář, velké hnědé oči, výrazné líčení, podmanivý úsměv. Za ní dovnitř vešel malý, asi osmiletý romský klučina. Srdce mi poskočilo. Žeby dnešní tržbu zachránili romové? Nemám s nimi zkušenosti, do antikvariátu toto etnikum většinou nechodí a tak se mé překvapení dále mísilo s nadšeným očekáváním.
Romská krasavice se mi dívala přímo do očí. Pomalu přeplula celou prodejnou až do zadní části. Chůze modelky, pohled holywoodské star. Prsty s perfektně upravenými rudými nechty se lehce až dráždivě dotýkaly hřbetů knih. Nemohl jsem od ní oči odtrnout. Najednou toto krásné stvoření promluvilo:
"A prodáváte tady i knížky pro děti. Můj malý kluk hrozně rád čte." odhalila své krásné bíle dokonalé zuby a olízla si rudé rty.
"No no no, zrovna stojíme u oddělení dějin umění, knížky pro děti jsou u vchodu do prodejny." s koktáním jsem doloval za sebe odpověď.
"Ne, zůstaňme tady, umění zase zajímá mě." nenechala mne přesunout se zpátky ke vchodu.
V hlavě se mi roztočil kolotoč, obrázky kočujících cikánek, kartářek, tanečnic se střídaly s oduševnělým portrétem Indíry Gándhiové. Není to tak zlé s budoucností romské minority, když krásné a inteligentní romské maminky budou vodit své ratolesti do mého hájemství knih. Vždyť čtení je vzdělávání a vzdělání je záchranou našich romských spoluobčanů. Ze snění mne vytrhl naléhavý hlas malého romského kluka:
"Mamo, já chci tuto, sou tu obrázky", držel v ruce dětskou Knihu duchů z disneyovské produkce.
"Necháš ji tam, ještě ji potrháš, dej ji na místo", rozčilená odpověď krásné maminky mne překvapila.
Tu se ve mně probudil obchodnický instikt, "Není tak drahá, určitě se mu bude líbit, mám vám ji zabalit?"
"Ne ne ne, vždyť on neumí číst, k čemu by mu byla kniha."
Tato odpověď mne vrátila zpátky do reality. Stovky přečtených detektivek zanechaly hluboké stopy v mém myšlení. Tak ona chce koupit synkovi, který prý rád čte, knížku a když si jednu vybere, tak prohlásí, že neumí číst. Něco tady nehraje. Nevím co to je, ale něco mi tu nesedí. Přesunul jsem se doprostřed prodejny, kde mám dobrý přehled a začal jsem pomalu rozhlížet. V antikvariátě najednou zhoustl vzduch. Něco se mihlo za pultem s hudebninami. Žeby pes. Najednou zavlál závěs do zadní, soukromé místosti. Udělal jsem tři rychlé kroky a zůstal jsem konsternován. Žádný ratlík. To na všech čtyřech se plížil muž v černém oblečení a už se sápal po mé aktovce.
"Vážený pane, jsme lidé a proto chodíme po zadních. Prosím vstaňte z té podlahy." potlačil jsem chuť mu sprostě vynadat.
"A to sem nesmím, nebo co." zabručel mladý rom, zřejmě tatínek četbychtivého kluka.
Nadechl jsem se k odpovědi, no romská madona mne předběhla:
"Dža het, dylyno" přikázala svému partnerovi.
Ten vyrazil z prodejny rychlostí blesku a za ním ta krasavice. V prodejně zůstalo to malé cikáně, smutně pohladilo barevnou Knihu duchů a položilo ji na pult. Otočilo se ke mně, pohlédlo na mně černými kukadly a proneslo:
"Na shledanou, pane."
Neodpověděl jsem na tento slušný pozdrav. Nedokázal jsem se nadechnout. Jako v dobrém filmu radost střídá žal, tak i já jsem pochopil, že světlý okamžik sobotního odpoledne byl jen šal a klam. Bylo mi líto těch dvou, ale nejvíce mne nakrklo, že na své zlodějské výpravy tahají svého malého kluka. Na chvíli jsem uvěřil, že to dítě nestojí o výuku kradení a loupení, v podání svých rodičů. Věřil jsem, že by skutečně rád přečetl tu Knihu duchů.
Toto se stalo v sobotu 5. listopadu 2011 v 16,30 h, v Antikvariátě Kant v Opatovické ulici v Praze.